Osamělý v horách
Odešel jeden člověk do lesů, aby žil sám v horách. Žil uprostřed krásy a syrovosti. Měl malý domek u jezera s výhledem na horský štít, který se zvedal nedaleko. Byl tam dokonale čistý vzduch a prostor. Nad čistoskvoucí vodní hladinou poletovali draví ptáci. Počasí nebylo vždycky hezké, ale bylo vždycky plné života. Klidné a slunečné dny střídaly vydatné přeháňky, husté deště i dny mlhy a mraků, které se převalovaly přímo přes jezero a dům.
Člověk bydlel v domě a pokud to šlo, trávil čas venku. Sbíral po okolních lesích dřevo a připravoval ho na oheň, opravoval a zařizoval věci v domě, rybařil, lovil, vařil, pral a uklízel. Také vyráběl nějaké předměty ze dřeva, které se potom chystal prodávat dole pod horami na trzích.
Jeho život plynul klidně. Dlouhé chvíle jen seděl před domem a zíral do jezera na vodní hladinu. Cítil v sobě vyrovnanost, klid. Cítil se naplněn vůlí, silou svého rozhodnutí odejít a žít po svém. Cítil hluboké propojení se silami života. Žil vysoko uprostřed hor. Byl blízko vizím, blízko nesdělitelným pravdám, blízko vidění podstat. Cítil se být vyslancem ostatních tady nahoře. Cítil se být viděním.
Tak mu plynuly první týdny a měsíce. Na počátku si musel zvykat na samotu. Na to, že nikde široko daleko nikdo není a pokud tam nezabloudí nějaký turista, nebo se jednou za čas nezastaví místní hajný, je tam liduprázdno. První dny a noci nebyly jednoduché. Stýskalo se mu. Chtěl s někým mluvit. Ale rozhodl se to přečkat. Začal si psát deník i jiné poznámky. Věnoval se sobě. Tak se mu dařilo zahánět samotu. Přesto v něm ale někde uvnitř rostla díra, která se časem zvětšovala až nešla úplně zakrývat. Ta díra volala po lidech, po sdílení, po řeči. Být sám a nikomu nevypovědět o sobě nedávalo smysl. Bylo to trochu jako zemřít zaživa. Tento pocit byl postupně nesmírně silný. Byl tak silný proto, že se na něj zapomnělo. Že se z muže u jezera stal obrázek na zdi v obývácích lidí tam dole ve městech. Byl jako orgán oddělený od těla. Nepropojený. Bez užitku. Stal se příběhem v knize, kterou čteme před spaním. Ale ne proto, aby nás inspirovala, ale aby nás odvedla od všednosti naší reality. Aby naši realitu přikryla peřinou a my mohli dál žít jen z části.
Muž v horách se rozhodl poslat lidem zprávu. „Jsem tu. Dochází mi jídlo. Jím jen syntetický uhlík. Vzduch řídne.“ Jeho zprávu zachytil ve snu jeden chlapec. Znal ten příběh. Byl v něm šťastný. Ten příběh ho posiloval. Vydal se do hor za mužem. Jakmile se s ním setkal, poznal v něm svého otce. Svého předka. Od té doby spolu byli ve spojení, dokud se muž nevrátil domů, který teď už dospělý chlapec postavil v horách. Ten dům měl kořeny, které sahaly až k oceánu, až k chlapcovu srdci.
Některé vyprázdněné příběhy volají po životě. Nechtějí být jenom v knihách. Nechtějí být neskutečné. Není nutné stěhovat se do hor. Je ale potřeba žít ve spojení s nimi. Ve skutečném spojení s jejich tichem, s viděním. Poděkovat jim tím, že jim dáme v sobě skutečnost.