Čas a počasí
Co když jsme tak zvyklý na vůni kyslíku, že jí vůbec nevnímáme? Nebo vůni iontů? Nebo třeba vůni smyslu? Svět se nám ve vnímání zřejmě skládá z mnoha částí. My je pro praktické účely a podle našich znalostí (tj. kapacity našeho pojmenování) dělíme na pět až šest kategorií, smyslů. Ale co když máme další smysl třeba pro smysl… Smysl, který spí, protože jeho zprávy vytěsňujeme, nebereme vážně. Nebo funguje a my si myslíme, že se k něčemu domyslíme, ale ono to přitom přišlo úplně jinak. Dosmyslíme se?
A co když je smysl, který sní? Kdo jsme potom my?
Stačí změnit pojmenovaní? A tím se změní vnímání? Nebo změnit vnímání a tím se změní pojmenování? Možná obojí.
Jak dnes bude?
Počasí
jeden bod v programu
číslo
předpověď prožitku
počasí
něco jemného na tváři
lesklé zrníčko
měkká pěna teplého těla
vzduch potírá patro mátovým medem
země objímá bosou nohu a šeptá jí
o tm čerstvém, co se klube
hluboký zárodek
Leden, ráno, – 10 °C, řeky zamrzají, jasno, ale mlžno, vlhkost 67%, tlak 1020 hPa
řeka se přikrývá polárkou
jezy pokojně oddechují
oranžové slunce se ještě opatrně natahuje
po diamantech odlesků
šepot v pološeru
zatajený dech
nahota
početí nádechu
klid řeky
vzduch cezenný skrz zuby kopců
bělostný hábit
zavírá oči a těla
a nám červeným
působí radost akupunktura
po větru je nádech sladší
a méně kořeněný
ale hlubší
rozzářená zmrzlinářka volá: „zkuste dnes ochutnat oranžový odraz se svěží mlžnou“
únor, – 5 °C, jasno, sněhová pokrývka 15 cm, tlak slabý vzestup
chladivé svítání
měkké světlo za polárním kruhem
mi jemně šimrá za krkem
a kouří mi šeptem do uší
rozevírá se
a zrnko po zrnku mě odnáší sebou
do nového dne
to vědomí otevírá pupeny měkkého světla
a dění kvete
pupeny událostí
čekají na vědomí
kam mám upřít pozornost?
do břehů hmoty?
skrze čočku středu
chladem jemný
březen, 5 stupňů, tlak 1006 hPa, vítr 5 m/s, polojasno, občas mokrý sníh
mračné louky sjíždí vodu nebe
pohyb kloktaný větvemi stromů
široký břeh údolí hlazený vlhkou tříští
kočičky se choulí do kožíšků
zato kapky pučí z vrbových větví
a všechno je žhavé
uvnitř
zpěv země zesilují ptáci
potoky běží jako vyprávění
dětské ručičky ohmatávají opatrně vnitřek mateřského břicha
lůno svítá v prvních květinách
země puká výhonky čerstva
energie je nelítostná
a čistá
vítr už nevoní ozónovou dálkou ledu
už začíná vonět mokrým bahnem zeleného ohně
slunce je přesné jako paprsek
duben, poledne, po dešti, 16°C, čerstvý vítr
šťáva kape
konkrétně a čistě
co je černé modrá
průzrační
bahno má nejblíž k nebi
mám nehty
a jinak jako bych nebyl
pramen je extáze pohybu
výška je nejhloub
a hloubka nejblíž
to je moment dospělosti
nejlépe políčit past
a úlovek nechat pro jiné
svoboda je jako úder zvonu
vstanu a jdu
první je čiré
vstávám se
Kkvěten, bouřka, 21 °C, vítr může v nárazech i zesílit, tlak 1020 hPa
nehybnost
z obzoru prší
prach tlak
stoupá není možné úplně vydechnout
rozšířenýma očima sleduju mraky a horizont za kopcem
plížení před kterým nikdo neuteče
a přece běžím, co mi síly stačí
kosi se v trávě pokojně hašteří
jakoby i oni byli mrakem
pak nás všechny olízne vítr
požehnání prachem
a
nastává tolik očekávané a vytoužené šílenství
vyvalené oči víří
praská atmosféra
stromy tančí prastaré tance
to se o nás otírá hromový pták
pak z ničeho nic vykoukne slunce
je chladněji
ustává houkání sanitek
tentokrát to bylo těsné
a přesné
červen, odpoledne, 24 °C, jasno, tlak 1017 hPa, setrvalý stav
je jasno
a já o tom ještě nevím
zrání je přirozený proces
smrt chrání přítomnost
jako křest
čerstvou vodou
jsem tu
teču
křest
a ticho
zní
mým hlasem
červenec, 14 °C, polojasno, bezvětří, časné ráno
tiše šustí ptačí zpěv
probublává raním chladem
vítr se vsákl do trávy
do stromů, do nás
číhá
je pevný
vše je naprosto uvolněné, plné proudu
a zároveň koncentrované
energie nehybnosti
nesmírná jiskřivost
potenciál
každé slovo má spoustu ozvěn
vše je připraveno i hotovo zároveň
zbývá udělat co je nutné
jen nikdo neví, co to bude
je to plné
jako dýchat vodu
čerstvými doušky
jasný postoj
čirý dech
jiskření
hypnoza sluncem
předměty věcí se nafukují
klidné pevností svých obrysů
slunce je jasné
říká jenom jednu větu
(jsem)
(jas)
(jsem jas)
a mraky šeptají
„jen klid, přikryjeme bolest z jasu“
jejich stíny utají
raní světlušky, odlesky perel času
je to jen chvíle
hluchota světla, polibek stínů
šedé a bílé
pak zářivá puklina z nebe na vteřinu
vteřina je jednotka plynutí mraku
srpen, odpoledne, 35 °C, bezvětří, přeháňky spíše ojedinělé
suchem jsem v ptačím peří
větrem si věřím
nedělám zrání
tam odešla moje únava
v tomhle počasí vydrží být přítomní snad jen staří
jejich kosti jsou plné jader
rozteklý cukr bez úspěchu slepuje čas s bezčasím
jestliže tady nejsme
musí to být ta nejtajemnější doba
čas kvasí
září, 17 ° C, mírný vítr, polojasno, frontální systém od jihozápadu
mírný
sladký švestkový smutek
spokojené
kyselé jablečné zlato
teskná
třpytivá ořechová jádra
a nekonečné houby s výhledem do vesmíru
po dlouhé době u stolu
jsme fascinovaní svojí vlastní nepřesností
za to holubí pápěří zná správný čas
zralé je plné
plné je prázdné
prázdné je živé
plody jsou úsměv smrti
říjen, časné ráno, 6 °C, polojasno, ráno zpočátku místy mlhy, přízemní mrazíky
květ slunce
záře chladu
láme se do zpěvu ptáků
bíle světlo mlhy
vyteklo na louku
a rozkládá se do pachů zvěře
do koberce rostlin
do peří
v náruči
namočený v ledovém potoce
zářím i já
a mlha stoupá i z mého slunce
nic nesvítí jasněji než mráz
tisíce drobností
mozaika jediné chvíle
co z toho tady vlastně není?
tmavé mléko plné hvězd v mém žaludku
z bílého světla se pomalu rodí ráno
po paměti obtahuju obrysy včerejšího dne
ale je to marné
obrysy jsou podobné
ale náplň je nová
listopad, 11°C, zataženo, déšť, tlaková níže
vůně žabího potu klouže vzduchem
bahno se oplodňuje vodou
šťávy se převalují na jazyku
louží se
země je s chutí cucá
ti, kteří se snaží schovat
se nejvíc lesknout suchem
v suchém zrcadle jim přibývají vrásky
a mizí smysl
život
pro živé nejsou vidět
pro živé mizí
prach není voda
tíha zatažena
výzva mraků
stůj rovně
prš
Prosinec, odpoledne, soumrak, oblačno, bezvětří, teplota 1°C, tlak 1000 hPa
tep
čím bělejší sníh
tím tmavší noc
čím lehčí vločky
tím hlubší spánek
tep
sametové dno
medové ticho
vrstvy
a uvnitř
semeno
tep
xxx
Tak přesně
a samozřejmě
přichází pozdní léto
doba zrání
podzimní dovolená
odevzdat všechno co máme
obrátit kapsy
a odejít do nitra země
rozprávět s medvědy a vlky
bělásky a můrami
larvami much a brouky
a pak zavřít na chvíli oči
dřímnout
dokud nás neprobudí
šimrání v patách
vstát, protáhnout se a chvíli mžourat do únorového slunce
pak zasednout umytý za čistý stůl
poděkovat
obout se do bahna prvního tání
a obléct do raní mlhy
a vystoupat k obloze
tažený paprsky
na stonku
čerstvé modlitby
tichý souhlas
volnost rostliny
a přitom by se mohlo někomu z venku zdát, že není jiná možnost
volnost jít po jediné možné cestě
modlit se k sobě samému
otevři
naděje
cesta hledá cestu
Snové počasí
elektřina
pavučiny čar
ionty štěstí
všechno světélkuje
moje srdce je hořící cesta
chladivé čisté bystřiny
jsem nahý i přes šaty
smrt se jeví jako diamant
jako mléko živých
hranice jsou odsud vidět
jako hladina