Jelen v zimním lese

Jelen v zimním lese

Jelen v zimním lese
na hřbetě nese příběh

čistota sněhu
paroží stromů
ve zmrzlé zemi
bije srdce
komu?
komu?

z nozder stoupá
horká pára
hlavu sklání
podupává

jedno srdce
bije v zemi
jelen zpívá
závějemi

můj příběh zpívá
zpívá mi
o narození
pod hvězdami

v zemi jsou ukrytá
slova tvých příběhů
to ona je vypráví
hlasem jelenů v běhu


Cesta bezvětřím

Cesta bezvětřím

louka
v bezvětří
zpívám jí
a tráva tančí
otvírá se hlasem
jsme tenčí a tenčí

vcházím dovnitř
a slyším tichý smích

taková jsem
a takový je i ten, kdo po mě chodí
každého doprovodím

člověk vykročil ze světa
aby se do něj mohl vrátit
proto i já teď
dělám krok zpátky
do krajiny

a moje nohy odpluly s vodou
a moje tělo prorostlo stromem
a zbylo jen místo
v krajině povědomé

co chceš říct?
za nehtama špínu
nabíráš vodu
nemáš nic


Teče a rozlévá se

Teče a rozlévá se

řeky řeči
tečou řečí

voda se rozlévá
a řeč se rozléhá

voda se rozlévá do kraje
odplaví staré a nové přinese
objímá břehy a podemílá je
a pak je sebou pomalu odnese

když se rozlévá
a řeč se rozléhá

voda je krví boha

voda se každému poddá
a všechno se poddá vodě
voda se promění
a nese
neovládá
živý
nebere si víc, než dává
a dává se celá

a pak se rozlévá
a řeč se rozléhá

voda ti vždycky ukáže cestu
ven


Jsem duše

Jsem duše

snítko pampelišky
se snáší z výšky
já se dívám na nebesa
a vidím ho
jak k zemi klesá
jsem duše

ze země pára stoupá
a něco se houpá
ve mně
tiše
prší
a voda pije
jsem duše


Návnady

Návnady

jsem přejedený návnad
už nechci ani cítit
ty vůně které končí
vždycky v nějaké síti

musím utéct někam
kde nic není připravené
kde můžu lovit volně
kde mě lovec nedožene

kde ani sladkými slovy
mě kořist neuloví

Zas a znovu a znovu a znovu
lovec se stává kořistí lovu

jsem únosce i rukojmí sám sebe
zakopaný před světem zírám do nebe
v nedobytném hnízdě svých nejcenějších pokladů
uvnitř svého hradu
nastražil jsem návnadu
a pak jí snědl

kdo je tu čí rukojmí a kdo koho loví
kdo na koho líčí a kdo číhá v křoví
jsem ten a nebo ten a nebo oba
lovec i kořist se tolik podobá


Zbyde jen vůně

Zbyde jen vůně

nikdo si tě nakonec nebude pamatovat
nic z toho, co máš, nemůžeš si schovat
zbude jen vůně tvého vyladění
co se bude nést vzduchem po setmění

všichni zapomenou, kdo jsi byl
nic nezbude z toho, čím jsi žil
ani čmáranec mokré tuše
nic, zbude jen vůně tvojí duše

jak jsi uměl všem pěkně kázat?
co všechno mohl jsi dokázat?
že ti to mohlo i slušet?
ne, nic, jen vůně tvojí duše

nikdo si tě nakonec nebude pamatovat
nic z toho, co máš, nemůžeš si schovat
zbude jen vůně tvého vyladění
co se bude nést vzduchem po setmění


Rybář

Rybář

Čerstvý příběh voní rybami. Je čistý vodou. Má její spád. Slunce chutná jako teplý břeh. Chlebem země. Hnědou. Ten rybář tam sedí tiše. Má velký klobouk hluboko do očí, je nehybný. Obklopuje ho podivná aura klidu. Ošuntělý oděv se zdá být mnohem barevnější ne ve skutečnosti je. Nebo ho něco naopak zneskutečňuje špínou? Rybář to ví. Ale mlčí. Je vždy ochoten naslouchat těm, kdo si přisednou, ale nikdo k němu nepřisedává. Všichni cítí, že ho nemohou rušit. Jen ptáci občas přiletí, srnka se zajde napít a jedním okem rozpráví s okem rybářovým, zajíc přihopká a mlčky s rybářem pozoruje vodu. Rybář vlastně ani nemá nahozeno. Žádný vlasec není vidět, žádná kola na hladině, stříbřitý odraz na cestičce od prutu k vodě. Zdá se, že rybář loví na ticho. Ponořený hluboko ve své hlubině, obrací kameny v řece a přitom si neslyšně zpívá. Ten zpěv není běžným poslechem zachytitelný. Splývá s bubláním proudu, šumění větru v korunách, pokřiku letících ptáků. Rybářovi rty se nehýbou. A přece se tráva ve větru naklání. A přece voda v řece teče. A přece ptáci volají v letu. Tajemná věc s tím rybářem.

Vídal jsem ho tam takhle léta. Nevím přesně kolik. Devět, patnáct, třicet, věčnost? Nevím. Jednoho dne jsem ho tam uviděl a od té doby tam byl, jako by rostl každý rok s květinami a trávou, jakoby ho hlína sama do polohy sedícího tvarovala.

Jednou jsem seděl opodál na druhém břehu a sledoval vodu. A pak mě pozornost přitáhla právě k rybáři. Dlouho jsem pozoroval jeho nehybnost, ticho, řeku. Pak už mi to nedalo a já se za ním vydal

Přicházel jsem pomalu, vědom si každého svého kroku a vzdálenosti, která nás dělí. Rybář se nehýbal. Jakoby se na zemi něco hemžilo, jakoby se země pode mnou hýbala. Nevím, co to mohlo být. Asi vodní kapky, neposedně poskakující, nebo nějaké žížaly, brouci? Ticho sílilo, stejně jako zvuky řeky, stromů, celé krajiny. I zvuk mého dechu sílil a stával se stále více znělý a zároveň plný ticha. Už jsem byl skoro u něj, jen pár kroků od jeho zad, už už jsem natahoval ruku k doteku, když v tom se jeho hlava pohnula, tělo se cuklo a on se poměrně rychle, ale plynule otočil.

Jeho pohled byl plný mraků a bouřek. Jeho jazyk syčel. Tělo bylo napjaté, silné a přece staré, průzračné a volné. Zaujaly mě také jeho ruce. Prastaré, jako dva žilnaté kmeny starých pralesních stromů plných ptáků a rozpustilosti.

Zeptal jsem se rovnou. Ta otázka ze mě spíš vystřelila, než že bych si cokoliv chystal. „Nečekáte náhodou na mě?“

„Chtěl jsem jim ukázat, co si o mě myslí“, řekl on.


Osamělý v horách

Osamělý v horách

Odešel jeden člověk do lesů, aby žil sám v horách. Žil uprostřed krásy a syrovosti. Měl malý domek u jezera s výhledem na horský štít, který se zvedal nedaleko. Byl tam dokonale čistý vzduch a prostor. Nad čistoskvoucí vodní hladinou poletovali draví ptáci. Počasí nebylo vždycky hezké, ale bylo vždycky plné života. Klidné a slunečné dny střídaly vydatné přeháňky, husté deště i dny mlhy a mraků, které se převalovaly přímo přes jezero a dům.

Člověk bydlel v domě a pokud to šlo, trávil čas venku. Sbíral po okolních lesích dřevo a připravoval ho na oheň, opravoval a zařizoval věci v domě, rybařil, lovil, vařil, pral a uklízel. Také vyráběl nějaké předměty ze dřeva, které se potom chystal prodávat dole pod horami na trzích.

Jeho život plynul klidně. Dlouhé chvíle jen seděl před domem a zíral do jezera na vodní hladinu. Cítil v sobě vyrovnanost, klid. Cítil se naplněn vůlí, silou svého rozhodnutí odejít a žít po svém. Cítil hluboké propojení se silami života. Žil vysoko uprostřed hor. Byl blízko vizím, blízko nesdělitelným pravdám, blízko vidění podstat. Cítil se být vyslancem ostatních tady nahoře. Cítil se být viděním.

Tak mu plynuly první týdny a měsíce. Na počátku si musel zvykat na samotu. Na to, že nikde široko daleko nikdo není a pokud tam nezabloudí nějaký turista, nebo se jednou za čas nezastaví místní hajný, je tam liduprázdno. První dny a noci nebyly jednoduché. Stýskalo se mu. Chtěl s někým mluvit. Ale rozhodl se to přečkat. Začal si psát deník i jiné poznámky. Věnoval se sobě. Tak se mu dařilo zahánět samotu. Přesto v něm ale někde uvnitř rostla díra, která se časem zvětšovala až nešla úplně zakrývat. Ta díra volala po lidech, po sdílení, po řeči. Být sám a nikomu nevypovědět o sobě nedávalo smysl. Bylo to trochu jako zemřít zaživa. Tento pocit byl postupně nesmírně silný. Byl tak silný proto, že se na něj zapomnělo. Že se z muže u jezera stal obrázek na zdi v obývácích lidí tam dole ve městech. Byl jako orgán oddělený od těla. Nepropojený. Bez užitku. Stal se příběhem v knize, kterou čteme před spaním. Ale ne proto, aby nás inspirovala, ale aby nás odvedla od všednosti naší reality. Aby naši realitu přikryla peřinou a my mohli dál žít jen z části.

Muž v horách se rozhodl poslat lidem zprávu. „Jsem tu. Dochází mi jídlo. Jím jen syntetický uhlík. Vzduch řídne.“ Jeho zprávu zachytil ve snu jeden chlapec. Znal ten příběh. Byl v něm šťastný. Ten příběh ho posiloval. Vydal se do hor za mužem. Jakmile se s ním setkal, poznal v něm svého otce. Svého předka. Od té doby spolu byli ve spojení, dokud se muž nevrátil domů, který teď už dospělý chlapec postavil v horách. Ten dům měl kořeny, které sahaly až k oceánu, až k chlapcovu srdci.

Některé vyprázdněné příběhy volají po životě. Nechtějí být jenom v knihách. Nechtějí být neskutečné. Není nutné stěhovat se do hor. Je ale potřeba žít ve spojení s nimi. Ve skutečném spojení s jejich tichem, s viděním. Poděkovat jim tím, že jim dáme v sobě skutečnost.


Bajka o stádu a zuřivém psovi

Bajka o stádu a zuřivém psovi

Byl jednou jeden zuřivý pes, který hlídal stádo. To stádo se neustále rozutíkalo, nepostálo, nedrželo tvar. Pořád se pohybovalo, pobíhalo, rozdělovalo se. Dělalo to hlavně proto, že se bálo zuřivého psa. Bylo zmatené a vyčerpané. Ale čím víc se snažilo od psa uniknout, tím více pes zuřil a naháněl jej.

Jednoho dne šla kolem liška. Zastavila se, pozorovala co vidí a pak se dala do smíchu. Smála se dlouho a dlouho. Smála se a nemohla přestat. Když se dosyta nasmála, posadila se, naklonila hlavu mírně na stranu a pak se zeptala: „Ehm, nerada ruším, ale...“ Nejprve jí vůbec neslyšeli. „Halo, ehm...!“ ozvala se znovu a teď o něco hlasitěji. „Neotravuj!“ Štěkl po ní ostře pes. „No já jen, že...“, nedalo to lišce. „Neotravuj, copak nevidíš, že nemám čas?!“ Pes se rozzuřil zase o chloupek víc. Liška tedy mávla ocasem a odběhla na lov. Když se nad ránem vracela z lovu zpět, znovu šla kolem stáda a psa. Honička stále pokračovala. Vše bylo opět o chloupek zoufalejší, než předchozího dne. Liška opět zkoušela navázat hovor, ale opět neúspěšně. Pak dostala nápad. Vyběhla na nedaleký kopeček, napřímila se, aby jí bylo dobře vidět a z plných plic zařvala: „Přestávka!!! Svačinaaa!!! Vezou vám jídlooo!!!“ A zacinkala na malý kravský zvonec, který našla nedaleko zavěšený na troskách ohrady. Stádo se okamžitě zastavilo. Pes do něj překvapeně narazil. Všichni se podívali směrem nahoru na lišku. Ta nic neříkala, jen se opět začala smát. Všichni dole se po sobě nechápavě dívali.

Pak se začalo smát nějaké mládě uprostřed stáda. Přidalo se další, pak další, a tak dál, až se přidali i dospělé ovce a celé stádo se smálo, až se země třásla. Psovi to ještě hodně dlouhou dobu trvalo. Překvapení vystřídal opět vztek. Trochu zpitomělý se rozběhl ke stádu a chtěl ho znovu řadit. Stádo ale stálo na místě, lépe řečeno válelo se smíchy na místě a vůbec si psa nevšímalo. Pes chvíli zuřil, štěkal, pak zmateně sklopil uši, něco zakňučel a lehl si opodál. Pak znovu popoběhl, znovu si lehl, nervozně zvedal hlavu, rozhlížel se, znovu ulehl. Pak vyplázl jazyk. Přece jen se trochu pousmál, pak víc, a ještě trochu. Nakonec se smál s ostatními a vesele kolem nich pobíhal a křepčil.

Když se všichni dosyta nasmáli, liška řekla: „Jeleni a laně, žijí volně. Jedí čerstvou trávu tam, kde jí najdou. Vlci je nehlídají. Občas je s láskou pozorují a občas někoho uloví. Většinou slabý, starý, nebo přemnožený kus. Ohrady už dávno nestojí.“

A tak je to i s námi. Když se zuřivě hlídáme, zároveň před sebou utíkáme, a naopak. Ale i nás láká mír a klid divočiny. I my v sobě máme přirozený řád. A také spoustu smíchu.


Slovník

Slovník

Pokud bys chtěl/a rozšířit tento slovník, výkladem nového slova, nebo upravením, nebo rozšířením už přítomného výkladu, pošli mi do zprávy svůj návrh. Pokud projde přes mé přísné editorské oko, moc rád ho sem přidám, samozřejmě i s tvým autorstvím.

 

Úvod:
všechna slova jako listí opadají ze stromů
i ona, jako listí, světlo mění na cukr
i ona jsou na jaře měkká a na podzim se barví podle svého stáří
živily nás
a přece se na nás nakonec neudrží
pak už jen kořeny vzpomínek a dá li bůh i špetku zemské moudrosti
nám umožňují oslavit zimu
čistí a nazí
v mlčení

Hledáme červenou stuhu
pramínek v rozhovoru
diamanty vykládaná slova
napjaté čekání na krásu
odkud vykoukne?
Z obyčejné věty
obyčejná slova
malá růžová slova kroků
poklepávání na běžný den
obyčejná hlína
obyčejná cesta
jedna malá ves
a v ní obyčejní lidé
vedou obyčejné rozhovory
procházka
kam vede?
do zapomnění na zapomnění
do prázdných rukou

když se narovná
shrbená krása
vzplane

není jiná
je zářivá

 

 

Slovník

čas - chuť pohybu

divokost - druh pozornosti; pozornost na to, co je živé

král - ten, který se nedívá jinam

lenost - zadržená hrůza z času

místo - hmotné vidění

oči - důkaz, že vesmír se rozpíná směrem dovnitř

osobní důležitost - strach z odpojení od celku

spasitelství (světa) – poslední velké gesto bezmoci

tma - hladové světlo lampy

trpělivost - sledování důležitého

úzkost - obava z mimořádného neúspěchu a touha po mimořádném úspěchu

víra - místo v pohledu ducha

vůně - stopa větru; barva dechu světla

zalomení časoprostoru – pohled do očí