Srdce
Lidé. Lidské. Svět z masa a kostí. Svět omylů i maličkostí. Stojím na prahu pozemského světa. Mhouřím oči. Co já tady? Tady je přece všechno řečeno. Všechno už tu bylo a má jen nové verze. Ten svět je starý. A plný marnosti. Co já tady? Když chceš udělat něco velkého, všechno se ti drolí pod rukama. A komu by se chtělo sbírat nepatrná zrníčka prachu každý den až do smrti s tím, že na konci života máš plnou hrst, kterou takhle – fúúúú – sfoukne vítr a rozpráší jí zpět do polí. Co já tady? Jak se tady dá žít? Všechno tak mlhavé, těžce poznatelné, proměnlivé a nejisté. A když ne to, tak banalita. Každý den: „Dobrý den…“ „A jakpak vám rostou tuříny?“ „Vaříte to nejdřív a pak přidáte sůl, nebo obráceně?“ „Už jste četl novou knihu o tom a tom? Zajímavý postoj autora k otázce morálky zápasníků.“
Nevěděl jsem to, ale mám chladné srdce. Bez srdce tenhle svět nemá kůži, nebo má možná jenom kůži. Bez srdce nemá smysl. A srdce? Je tak bolestivá věc, když je nepoznané.
Nevím, co s tím. Nevím kam se vydat. Nevím, co dělat.
—
pro svou cestu se člověk nemůže rozhodnout
není v tom aktivita
jen naslouchání
to jí zavolá
je to k naštvání pro nás
milovníky vizí
posedlé ohněm
ale všechno už tu je
jen navlečené jinými významy
neprožité
krása je nahá
—
můj papír je čistý vzduch
ptáci tlučou srdcem
do hlasivek
otevírají tím průchody
cesty k masu
které mravenčí krví
jediného slunce
elektřina života živlů
nehybná hudba vody
nehybný zvuk živlů vody
klíčový zvuk ticha
klíčí
—
ptačí láska
krása průletu
ducha tělem
a těla duchem
láska je skutečná
v pohybu
sentiment jsou pokusy
o zastavení vody, která
se okamžitě mění
v bahno
—
semínko, co se bojí puknout
v sobě hromadí hrůzu
propasti
a tajně touží
po roztrhání
násilí je tedy zadržený růst?
přehrada místo břehů?
volný růst je vždycky rovný situaci
když je dobré růst, roste
kdy je dobré stát, stojí
všechno na světě
dělá skutečný pohyb
nic nezůstává jenom
v představě
—
slyšíme myšlenky
vítr rozfoukává
oheň na papíře
ale jak říct vodu?
voda je čistý zpěv
to čím teče báseň
proto jsou sucha
chybí nám voda
přítomnost prožitku
pocit
voda je oheň bytí
—
jsem zraněný
a celý svět praská
a všechna údolí
a všechny paprsky
jsou hluboké rány
a všechno se rodí v bolestech
a umírá v touze
je to tak sladké
já nemám na nic právo
a zároveň mám výsostné právo na všechno
a proto se ochotně rozpadnu
před každým nárokem
ta přitažlivá hlubina
jsem zraněný
a mluvíme spolu
skrze hluboká údolí ran
a ostré a osamělé vrcholy hor
jsem zraněný a je to tak blízké
a nepotřebuji hledat další smysl
než je léčení
zranění a léčení
ti dva si vystačí
a až se promění
vymění si místa
ale tím se moc nezmění
ale když se znovu promění
je z nich
otevřenost a pozornost
—
jedině vstoupením do své slabosti
se může slabost stát skutečnou
a přivést a odevzdat své dary
tak dlouho to trvá
než zjistíme, že můžeme mít vztah ke svým pocitům
ke svým myšlenkám
a je zajímavé, že často, když to zjistíme
už ty pocity nechceme potlačit ani zničit
ani vyhnat
ale obejmout je
hovořit s nimi
ptát se jich
—
chyby mě činí nedočkavým
a bezohledným
zoufale vzteklým
mám pocit, že nejen druzí, ale i já sám si překážím v cestě
opouštím se
směrem k nicotnosti
nebo k dokonalosti
ale nepochybovat neznamená udělat všechno, co přichází
a pochybovat neznamená neudělat nic
chyba jako chuť pokračovat
potřebuje čistý přístup
péči a zájem
nevázanost na své kdyby já
nejde o to opustit, co mi nejde a přidat, co mi jde
—
už se nerozpadám z chyb
nevybíhám do divočiny při prvním výstřelu
pronásledován stíny stromů a vlhkem trávy
zastavím se
to ano
posbírám všechny ty rozuteklé kuličky
zazpívám jim
a podržím se
jednou
půjdu klidný
rovnou ke lvovi
a pak
nakonec
i k srnce
a ona neuteče před mou nejistotou
ale naše vzájemné nejistoty se spojí
v jistotu
v místo
a vykročíme si naproti
—
krása zimního léta
krása slabého slunce
krása paralyzovaného vyčkávání
jsem tak křehký
dutý ve skle
a teprve když to přiznám
když jsem ochotný uvidět
že to tak je
plní se obraz barvami země
a sníh je látka průsvitných šatů
a za emocemi znovu prosvítá ticho hmotného vědomí
není jiný svět
vezmi co tu máš
a propíchni to srdcem
poklekni
—
ano zahraj mi na kytaru
na červeném baru
kde světla jsou měkká a plná
a hlasy kroků, smíchu a dokonce i deště jsou hřejivé
tam kde jsou lidé rádi spolu sami
sebou
vzatí tancem
promlouvají spolu cizí řečí
a přece si rozumí víc, než dvojčata
mlsají polevu času
a stárnou do obrázku
který ze sebe můžou svléknout
a nakrmit jim les
naše srdce znají tajemství fotosyntézy
vědí, že slunce je pozornost
nádech a výdech
ven a dovnitř
to je ten pocit lesa
rostliny jsou mistři pocitů
a ten bar
je jako prales
národní park
plný kosmických stromů
přirozená radost ze skutečnosti
špička času
—
v lese je člověk stále ponořený
do stínu a vody
malý proti stromům
velký proti trávě
oči ho nepálí pohledem do slunce
nevidí moc daleko
naslouchá
—
zdá se nám, že cítění je jen nějaká falešná hra
pokřivování skutečnosti
to myšlenky se ho bojí
„čirá zbytečnost“
—
jsme rukojmím své křehkosti
to nejniternější je spojené s otevřením očí
je spojené s matkou
a návratem
je to obecný vzorec
to nejniternější je společné
chráníme si to
ale je to obyčejný nástroj vztahu
když se na to podíváme z odstupem
neopouštíme se,
abychom mohli uvidět
to nejhlubší místo doteku
musíme se podívat odjinud
podívat se na sebe z vody
očima ženy
očima tmy
oživit se
—
výhled do krajiny
maso perspektivy
pohled rozeznívá zvony
krajina je zvon
pohled je srdcem zvonu
cesta zvoní jako hrana
—
smysl
žitá láska
tiché zvíře
číhající na druhé straně
ukáže se pouze,
pokud se díváme
tím jedním způsobem
—
když mám vstoupit do neznáma
objeví se rány
a chtějí dokončit
než tam vstoupím
volají mé jméno
bezmoc a důvěra
jsou si tak blízko
—
řekni své jméno
to jméno
je otevřenost
to jméno není
jen to utrpení
není
to jen ta situace
je to boží hlas
je to živá odpověď
řekni své jméno
v té mlze
nejsi jen ztracený
nejsi jen mlha
jsi jméno
vyslovené hlasem boha
čistá mlha
ne, jak vysoko vyrosteš
ale v co se změníš
—
bolest nás žene otrokářům
—
pořezaný samotou
střepy nepřítomných
až na morek
propast srdce
chci se zachránit
ale nemůžu jen tak odejít
tak se řežu samotou
kdo my dal ten úkol?
hledám něco v tom ničem
a proč?
poslušný bolesti
trpím
až mé srdce
uchopí úplně obyčejné věci
a já znovu najednou probuzený
vidím štěstí
byl jsem to já
kdo našel sluchem řeč
a začal mluvit
—
sníh není čistý
je to mrazivá krása slabého
jsem jako propast
přikrytá mrazem
hřejivá tma
obklopená žhavou citlivostí
nitro na povrchu
rozjitřený kontakt
dotek
v tom smyslu je úzkost zpráva
a ta touha podat o tom spásu
je touha odvrátit zrak
a zaplnit sluch
ale právě v tom odvrácení a spáse světa
začíná šílenství
potřebujeme matku svět
která nám laskavě a klidně řekne
ano
vidím tvůj střed
ze kterého se díváš
na prázdno ve svých očích
zaplněné spásou
je to právě ta malá
louže tvé bolesti
která hledá ticho tam venku?
nehnal tě do štěstí ten nesnesitelný
němý pláč uvnitř?
do nirvány a pochopení?
je to zvláštní
slast sebeopouštění
ale poodstoupit od sebe
neznamená se sebe vzdát
jen si ukousnout kousek toho prázdna a ticha
jako svou zahrádku
je v něm všechno
a drží mě v pokoře
to je ta zmrzlina
rozjitřeného povrchu
pod kterým je klid místa
srdce náš vždycky spojuje především s přítomností
srdce je srdce přítomnosti
ten vztah
ten dotek
to jsme my
přítomnost je vztah
jedno místo
vztah je najednou
spojená mnohost
najednou
—
svět byl neskutečný
děsivý ve své nepoznatelnosti
a samozřejmosti
a tak jsem chodil neustále s očima v sloup
a hejna ptáků padaly za obzor
tisíce křídel mrkali sluncem
a příběhy byly tak skutečné
že unášely mé tělo sebou
a má duše se trhala na tisíce míst
tisíce úryvků té ospalé paniky
a čím víc jsem s tím bojoval
tím děsivější byla má bezmoc
poznat ten pravý příběh
tu pravou realitu
která byla nakonec vůbec nejděsivější
protože se zdála být banální
nehýbala se
nestrhávala
byla nepoznatelná
a samozřejmá ve svých účincích
tam někde by ten zákaz bytí
který odvazoval všechny kotevní lana
a moje závrať se tvářila jako velkolepé moře
pohrdající konečností
vždycky když jsem udělal krok
ukázal se tenhle směr
a říkal: „já jsem význam slova cesta.“
bylo tak těžké podívat se jinak
dokud jsem nesvlékl ten zkamenělý odpor
který si mě chtěl přivlastnit
a pak za pláčem a bolestí
srdce
prostě díra vedoucí do skutečnosti
kde se obrátíš
s pokorou
ne jim
ale tomu svému
—
srdce
zdá se ho být nekonečno
když o něm člověk neví
člověk rozhazuje celé kytice
všechno kolem jimi sype
a vyplašení ptáci se ztrácí v křoví
přesvědčuješ sám sebe
že vše je možné
a svět o tom,
že jsi šťastný
otočený od svého pádu
dáváš svou krev těm nemrtvým
pravidlům bez tajemství
něco tě vyhání z tvé bolesti
kterou si tím tak hýčkáš
až jednou
až se obejmeš
najdeš v ní poklad
sebe samého
srdce je ten přesně mířený šíp
který všechnu bolest odnese kráse
květinám i červům
který do tebe udělá díru,
kterou uvidíš ven
a kterou tě zaplaví skutečnost
srdce má vždycky záměr
a vždycky se dívá
přímo kolem sebe
—
všechno mi utíkalo nití
protože jsem to nemohl cítit
bylo to buď uvnitř
a nebo venku
nespojené vcelku