Psaním nejde o to něco věrně zachytit. Jde o to zůstat co nejvíce v kontaktu s prožitkem, který přišel. Cílem není pochopit prožitek, ale udržet si vědomí při prožívání. Zachytit ho ve vědomí. Vytvořit si spojení, kontakt s tím prožitkem. To je ta slast zrození. Paprsek, který zachytí semínko. Prožitky touží po vědomí a vědomí roste z prožitků. Jeden se krmí druhým. A spojením tvoří jiskru.
Dítě.
Pak si přečtu báseň a ta mi připomene prožitek. Znovu ho oživí, nebo posune. Ten zážitek je ale ve mně, přišel skrze mne. Můžu ho sdílet jen do té míry, že se dotkne nějakým způsobem něčeho universálního v druhém. Sdílení probíhá na rovině duše.
dítě
prostředek světa
ze kterého všechno vzniklo tím
že to k němu směřovalo
tak i my uvnitř směřujeme ke zrození nás samotných
jiskry, kterou jsme od počátku
a která nám při našem vnitřním setkání umožňuje i pokračovat
každá smrt je spojení
splynutí
které tvoří jiskru života
děti se nerodí z ničeho
rodí se ze setkání
dítě
slovo
které vybublá z hlubiny
hladina ostrá jako nůž
jako paprsek
jednoznačné
jednotné
protože vzniklé ze sjednocení
obaluje se světem
a uvnitř zraje
rozdíl mezi duší a plodem
je chuť, barva a vůně
třpyt, který se stahuje z krajiny při početí
který pak naplní duch záměrem lidství
nějakou otázkou
která je vždy vývojem
život je ten kvas a zrání
to je ta krása
která nás všechny prostupuje
a díky které žijeme
zrání je naplň dření
zvědomování té otázky
která má být položena žitím
životem
zralý člověk nezná odpověď
ale žije svou otázku
to ho spojuje
tím se tvoří barvy a vůně
dotekem s realitou
nevnucuje
neopouští
je