Rybář

Čerstvý příběh voní rybami. Je čistý vodou. Má její spád. Slunce chutná jako teplý břeh. Chlebem země. Hnědou. Ten rybář tam sedí tiše. Má velký klobouk hluboko do očí, je nehybný. Obklopuje ho podivná aura klidu. Ošuntělý oděv se zdá být mnohem barevnější ne ve skutečnosti je. Nebo ho něco naopak zneskutečňuje špínou? Rybář to ví. Ale mlčí. Je vždy ochoten naslouchat těm, kdo si přisednou, ale nikdo k němu nepřisedává. Všichni cítí, že ho nemohou rušit. Jen ptáci občas přiletí, srnka se zajde napít a jedním okem rozpráví s okem rybářovým, zajíc přihopká a mlčky s rybářem pozoruje vodu. Rybář vlastně ani nemá nahozeno. Žádný vlasec není vidět, žádná kola na hladině, stříbřitý odraz na cestičce od prutu k vodě. Zdá se, že rybář loví na ticho. Ponořený hluboko ve své hlubině, obrací kameny v řece a přitom si neslyšně zpívá. Ten zpěv není běžným poslechem zachytitelný. Splývá s bubláním proudu, šumění větru v korunách, pokřiku letících ptáků. Rybářovi rty se nehýbou. A přece se tráva ve větru naklání. A přece voda v řece teče. A přece ptáci volají v letu. Tajemná věc s tím rybářem.

Vídal jsem ho tam takhle léta. Nevím přesně kolik. Devět, patnáct, třicet, věčnost? Nevím. Jednoho dne jsem ho tam uviděl a od té doby tam byl, jako by rostl každý rok s květinami a trávou, jakoby ho hlína sama do polohy sedícího tvarovala.

Jednou jsem seděl opodál na druhém břehu a sledoval vodu. A pak mě pozornost přitáhla právě k rybáři. Dlouho jsem pozoroval jeho nehybnost, ticho, řeku. Pak už mi to nedalo a já se za ním vydal

Přicházel jsem pomalu, vědom si každého svého kroku a vzdálenosti, která nás dělí. Rybář se nehýbal. Jakoby se na zemi něco hemžilo, jakoby se země pode mnou hýbala. Nevím, co to mohlo být. Asi vodní kapky, neposedně poskakující, nebo nějaké žížaly, brouci? Ticho sílilo, stejně jako zvuky řeky, stromů, celé krajiny. I zvuk mého dechu sílil a stával se stále více znělý a zároveň plný ticha. Už jsem byl skoro u něj, jen pár kroků od jeho zad, už už jsem natahoval ruku k doteku, když v tom se jeho hlava pohnula, tělo se cuklo a on se poměrně rychle, ale plynule otočil.

Jeho pohled byl plný mraků a bouřek. Jeho jazyk syčel. Tělo bylo napjaté, silné a přece staré, průzračné a volné. Zaujaly mě také jeho ruce. Prastaré, jako dva žilnaté kmeny starých pralesních stromů plných ptáků a rozpustilosti.

Zeptal jsem se rovnou. Ta otázka ze mě spíš vystřelila, než že bych si cokoliv chystal. „Nečekáte náhodou na mě?“

„Chtěl jsem jim ukázat, co si o mě myslí“, řekl on.