v parku
pouliční houslista prostírá futrál
k snídani z drobných
cvrčci si protahují krovky
a pozorně naslouchají,
cinkání mincí,
brzy se znovu stanou tím jedním
monotónním vtělením,
napětím ticha,
kůží sluncem rozedřeného dne
a sladké únavy bezčasí
z otevřených oken konzervatoře skáčou roztančené tóny do náruče parku
prostor je sbírá a tká z nich něco mezi vytahaným svetrem a perským kobercem
dokonalá disharmonie desítek skladeb, cvičení, stupnic, nástrojů
koncentrovaná směs koncentrace
nekompromisní ironická sláva
když se duše muzikantů učí mluvit
první krůčky k pokoře ticha
a pod tím vším
temný hukot dopravy
odbíjení zvonů
rozhovory
…
zahraniční studenti kráčejí s kávou do knihovny
je to protijaderný kryt
proti příliš silnému ozáření
z jinakosti
která je tak tvrdě jednotná
a tak silně průsvitná
ta vnitřní druhá možnost
a osamělý nadhled
a touha po hranicích
tvořících svobodu
ve stavu neustálého spojování známého a neznámého
ve stavu lásky
vyděšení a zamilovaní
cizinci
…
nedaleko se seštěknou dva psi
rozpačití páníčci
on a ona
někde hluboko vědí,
že by se něco mohlo stát
krouží kolem okamžiku
nesmělí a odhodlaní
je tak těžké ochutnat
bez představ
těch pár lidí u stolků před kavárnami to tuší
přišli si pro dokonalý okamžik
přinesli ho sebou
je do nich vepsaná vůně kávy, horký čaj, raní noviny
rituál na uctění bohyně krásy
každý se drží toho svého
psi, lidé u kavárny, houslista, cvrčci,
i ti dva
on a ona
vyděšení neznámým
zamilovaní do tajemství
dvoří se okamžiku
a na jeho hranicích hledají
ten správný rituál překročení
nakonec si řeknou jen pár slov
spíš skrze psi
a přece
budou pak celý den neseni tím dotekem
bohyně
ne
nejde nebýt zamilovaný
…
a já
sedím na lavičce pod kaštanem
bez myšlenek
bedlivě pozoruji
odkud vytéká krása
když je bohyně viděna