Bajka o stádu a zuřivém psovi
Byl jednou jeden zuřivý pes, který hlídal stádo. To stádo se neustále rozutíkalo, nepostálo, nedrželo tvar. Pořád se pohybovalo, pobíhalo, rozdělovalo se. Dělalo to hlavně proto, že se bálo zuřivého psa. Bylo zmatené a vyčerpané. Ale čím víc se snažilo od psa uniknout, tím více pes zuřil a naháněl jej.
Jednoho dne šla kolem liška. Zastavila se, pozorovala co vidí a pak se dala do smíchu. Smála se dlouho a dlouho. Smála se a nemohla přestat. Když se dosyta nasmála, posadila se, naklonila hlavu mírně na stranu a pak se zeptala: „Ehm, nerada ruším, ale…“ Nejprve jí vůbec neslyšeli. „Halo, ehm…!“ ozvala se znovu a teď o něco hlasitěji. „Neotravuj!“ Štěkl po ní ostře pes. „No já jen, že…“, nedalo to lišce. „Neotravuj, copak nevidíš, že nemám čas?!“ Pes se rozzuřil zase o chloupek víc. Liška tedy mávla ocasem a odběhla na lov. Když se nad ránem vracela z lovu zpět, znovu šla kolem stáda a psa. Honička stále pokračovala. Vše bylo opět o chloupek zoufalejší, než předchozího dne. Liška opět zkoušela navázat hovor, ale opět neúspěšně. Pak dostala nápad. Vyběhla na nedaleký kopeček, napřímila se, aby jí bylo dobře vidět a z plných plic zařvala: „Přestávka!!! Svačinaaa!!! Vezou vám jídlooo!!!“ A zacinkala na malý kravský zvonec, který našla nedaleko zavěšený na troskách ohrady. Stádo se okamžitě zastavilo. Pes do něj překvapeně narazil. Všichni se podívali směrem nahoru na lišku. Ta nic neříkala, jen se opět začala smát. Všichni dole se po sobě nechápavě dívali.
Pak se začalo smát nějaké mládě uprostřed stáda. Přidalo se další, pak další, a tak dál, až se přidali i dospělé ovce a celé stádo se smálo, až se země třásla. Psovi to ještě hodně dlouhou dobu trvalo. Překvapení vystřídal opět vztek. Trochu zpitomělý se rozběhl ke stádu a chtěl ho znovu řadit. Stádo ale stálo na místě, lépe řečeno válelo se smíchy na místě a vůbec si psa nevšímalo. Pes chvíli zuřil, štěkal, pak zmateně sklopil uši, něco zakňučel a lehl si opodál. Pak znovu popoběhl, znovu si lehl, nervozně zvedal hlavu, rozhlížel se, znovu ulehl. Pak vyplázl jazyk. Přece jen se trochu pousmál, pak víc, a ještě trochu. Nakonec se smál s ostatními a vesele kolem nich pobíhal a křepčil.
Když se všichni dosyta nasmáli, liška řekla: „Jeleni a laně, žijí volně. Jedí čerstvou trávu tam, kde jí najdou. Vlci je nehlídají. Občas je s láskou pozorují a občas někoho uloví. Většinou slabý, starý, nebo přemnožený kus. Ohrady už dávno nestojí.“
A tak je to i s námi. Když se zuřivě hlídáme, zároveň před sebou utíkáme, a naopak. Ale i nás láká mír a klid divočiny. I my v sobě máme přirozený řád. A také spoustu smíchu.