kořen
hloubka hlasu
hlas hluboký jako tmavá voda
s rytmem příběhu
dýcháme dny
a veverka šplhá po tom kořeni
jako někdo cizí a přece stejný
jako jsme stvořeni z vody a dřeva
tak máme v sobě takovou veverku
něco živého
co vesele šplhá po našich dnech
našich příbězích
něco, co se přišlo podívat
nakrmit
co pokračuje do koruny a tam se nasytí našich plodů
něco, co si hraje, honí se a tančí na našem rytmu jako melodie
jiná rovina krásy
má veverka je žena
má zvědavé šaty
vykukuje zpoza kmene
šplhá do větví
chce tančit měsíci
a rozdat se mu
na špičkách listů a jehličí
měkce dosedat
jako jeho zkoumavý dotek
sestupuje na zem zavěšená na jeho paprscích
a zároven k němu stoupá pohledem křemenů
její zpráva je širokost
jsem s ní když jsem u svých pocitů
když neodcházím
když jsem s ní, je se mnou
a proč někdy odcházím?
Přitáhne mě barva dne
a zapomenu na noc
přitáhne mě pravda
a zapomenu na pravdu
přitáhne mě forma
a zapomenu na obsah
přitáhne mě slovo
a zapomenu na tón
přitáhne mě ona
a zapomenu na ní
iluze je její převlečení
chce být poznána i nepoznána
chce být žita
tedy milována
šťáva chce dotéct
ovoce chce být utrženo
živé se chce vyčerpat k smrti
chce všechny moje údy
všechny moje větve
vystavit větru, dešti a slunci
všechny moje doteky dosáhnout až ke skutečnosti
k realitě
chce abych se naplnil a ztěžkl
směje se když jí lechtají paprsky touhy
té horoucí pozornosti
kam se zaměřím, tam porodí
chce mít nekonečně dětí, to když je opuštěná
ale když je milovaná, má dětí, kolik přinese déšť a uživí půda
chce abych jí našel v kráse
a proto se vždycky nejprve objeví přede mnou
než ji najdu ve svých očích
a tudy i ve svém srdci
xxx
nádherná studnice příběhů
které nemůže sama přečíst
protože nejsou její
jsou v ní ukryté
a musí je přečíst on
on cítí, že jsou v ní
ona, že je přináší on
kde jsou ty příběhy?
v čase
který stejně jako příběh
vždycky spojuje
xxx
vidím tě
jsi břeh, studená pláž, vážný západ
pohled do dálky
proměňuješ se
jsi potok
úžina cesty
nit
vedoucí do bažin
kde tvoje oči svítí
tou zvláštní čistotou
kterou lovíš bystrost
a ty tři oříšky
to tajemství
pro které sis přišla
je…
kam až můžu zajít
a přežít
chceš znát odpověď na svoje hádanky
hádej kdo jsem?, ptáš se
jsi lem mraků
jsi rýha skal
jsi oči bažiny
naučíš mě lovit?
lovit přesně
a vesele
s lehkostí
jak otevřít skálu dotekem
jak najít cestu záměrem
xxx
jsi jako rozlitá voda
marně se snažíš držet tvar
nádoba na prázdný výdech
průhledná postava
stojící na prahu
uprostřed svého prázdna
s rukama plnýma barevné aury
stala se po chvíli jen upřeným pohledem
který mi po okraj naplnil tělesnou schránku
xxx
chtěl bych si uloupnout kousek tvé chůze
kousek tvého těžiště
jako obzor pro mého koně
pro smích a proud
pro ostrý pohled
a prudké pohyby
a sladký kousek tvého smutku
pro klidné spaní
smím se dívat do stmívání?
kéž bych nemusel lhát, když skláním hlavu
díval bych se a neviděl nic
byl by jen mír večera cvrčků
takhle je věčné ticho před bouří
pukám neschopností se rozhodnout jinak, než správně
jedině rozhodnutí mě může spasit před nekonečným mořem, nebo pouští
rozhodnutí nemůže být nemůžu, ale nechci
nesmírně to bolí
beru to jako křivdu na sobě
co to ztrácím?
a čemu to vracím?
Ve snu se mi zdálo,
že jsi ta, kterou už jsem potkal
v mnoha ženách
vždy vzdálená
plaše se ztrácíš jako to snění
jen když jsem věrný kráse
je to jako bych tě objímal
v tu chvíli jsi skutečná
není to krása křivek a neonů
upravenosti a zlata
je to to, čeho je zlato obrazem
skutečné zlato chvil
srdce zabořené do života jaký je
moje skutečná láska
xxx
žena u jezera
čeká na krásu
jako na podklouznutí
zachytíš jí pohledem v pádu
a její překvapený úsměv
se zapíchne do křišťálu zraku
oba jste v tu chvíli krásní
krása vás ulovila do života
podklouznutím
xxx
Obyčejná dívka
cit silný jako žízeň
čistý jako horský potok
pohled do očí řekne vše
tvé srdce jako čerství vzduch
nakloní se a šeptne ach
do jehličí, které zavoní ničím
spadne ti do náruče jako šiška
stále pootočená trochu pryč od tebe
i když se na tebe přímo dívá
a ty řekneš všechno
jediným slovem
které vyjde ze srdce
a vystoupá jako mlha na okraj stromů
a to otevře chvíli
pro všechny další
a přece pořád jen tuhle jedinou
budete společnýma rukama nabírat hlínu
a zpěv nebude vycházet z vás
ale přijde skrze celý svět
v obyčejných slovech
obyčejných dní
obyčejných situací
obyčejných trápení
a obyčejného štěstí
ta dívka
kterou můžeš milovat obyčejně
a tedy doopravdy
čím to dělá?
Tím, že je přesně tou chvílí
kterou má být
je přesná
není jinde
je tady
ani trochu víc
ani trochu míň
hrdá jako obyčejný les
jehož zákoutí povědí pravdu
jemným teplým hlasem
kopřiv které denně míjíš u silnice
řekne to jasně a zpříma
mlčením, zpěvem, smíchem, pláčem
uslyšíš naprosto přesně její mlčení
a plně mu porozumíš
vzdej se své veikosti
ale stůj rovně
každá ta píseň má své ticho
a tam je ona
xxx
Kdybys byla krajinou
byla bys jako tmavý les
tichý, letní, mlčící
a odněkud bych slyšel proudit pramen
který by mohl téct kamkoliv
toulal bych se tebou
a s hlavou plnou představ
zabloudil
kdybys byla krajinou
tak bych v tobě nepřežil
umíral bych na neuvěření
až jednou bych se na sebe podíval
tvýma očima
kdybys byla krajina
byla bys jako horké kameny
a mezi nimi
prameny barev
byla bys jako víno smíchu
plazící se potají mezi zuby
k břichu
sladké medy
vlny vždy
a ještě naposledy
xxx
krása života
tě umí stvořit
a obléct do neskutečna
xxx
vůně stromu
dřeň
koupel v dřeni
náruč dřeně
ona
ruce na ruce
splynutí
a každá chvilka je ta pravá
učitelka
tisíce tváří
jednoho doteku
xxx
vlny na hladině
se opírají do světla
pohledem se orosit
zajiskřit fantazií
ale když nemám směr
jsem napospas
jen kotva přítomnosti
se zaryje do dna možností
jinak mě roztrhá svůdnost
rozemele
rozmělní
krása mě odnese
na svých blescích
ve skutečnosti to děláme pro krásu
ale obrazy o kráse nám krásu berou
xxx
Pláč a zástava
a já
tváří tvář květu
zraňuji
proč?
Nemám kam bych poodešel
ani kde bych zůstal
stékáš na zem
a já
křičím
abych tě nevypil
proč?
Protože tekuté
jediné prolomí mé zdi
xxx
údolí
pohyb bez pohybu
stojící vítr na tváři
po dešti
nasládlá vůně bahna
žena vtahuje vodu
laskavě a nelítostně
smrt stoupá v páře
bahno, rozklad, chtíč
a lidé znovu překvapení úplňkem
jako loutky hltají
chladnokrevnou modlitbu
studená koupel
zalehlé uši
a výkřik bez cíle
nás neschová
spíš projít horečkou
jako nejvyšším průsmykem
mrtvé
je nejmenší
a nejtěžší
xxx
v divokých lesích žijou nevěsty
jsou to tvé hluboké princezny
svatba s nimi je ticho
sestup do pláče žen v tobě
jejich slzy stékají do tvého dna
a zalévají tvé semeno
vsazené do země
a ty vrůstáš do přítomnosti
a stáváš se dítětem
nejsi muž ani žena
nevíš
mluvíš
mlčíš
nevíš
xxx
na ženách mě přitahuje
hledání limitů pro city
ptají se mě jak nejvíc jemný dokážeš být?
a nezemřít
xxx
letí orel nad poli
krajina stojí
mraky zpívají
oči jezer otevřená
země je ve mně klidná
z lesa vybíhá jelen
v ten moment pták vyšle svůj hlas
a trefí jím ticho
a to se vznese a letí k tobě
a já říkám
vidím tě
nevím kdo jsi
jsi já, nebo nejsi já
a sevřeme se
kost na kost
vklíníme se do těl
pocity dozrály v těla a hlínu
každá vteřina, kterou vidím
je čerstvá
a skrze nás k nám přichází moře
a voda se houpá
a orel, který nepřistál
znova vzlétá
nemůžu o tom říct víc
než že v tichu zní stále všechny hlasy věčně
ale nakrmené sluncem
a já o něco lehčí
a o něco více
kamenem v krajině
která stojí
kde mraky zpívají
oči jezer jsou otevřená
a země ve mně je klidná
žena