Václav Štrunc

Lidské

přestal jsem závidět zvířatům a rostlinám

že mají čistou hlavu
že slyší jasnou zprávu
že hrají čistou hru
že nemají kulturu

jsem člověk
je to má perspektiva
a být člověk je skutečné místo
odkud je možné se dívat
i když se to někdy tak nezdá
i lidství je kámen a hvězda
i člověk může být skutečný
a žít doopravdy na zemi
a zasmát se sám sobě
země, hvězda, obě

 

xxx

 

orel napjatý na kříž vůle
člověk by chtěl všechno
a proto se pořád
nemůže hnout
z místa slepé skvrny
vůle nese orla
ne on ji
kdo se jí dotkne jen tak
zkamení na kříži
ve věčném nádechu
orel je totiž rychlejší než
jeho oko
skutečný orel není
orlem

 

xxx

 

je nás tolik jako je smíchu padajícího deště okřídlených semínek
je nás tolik, jako je hvězd mraveništ
je nás tolik, jako je částí koule paprsků
je nás tolik, jako je příležitostí k tanci
je nás tolik, jako je možností letu motýlů
je nás tolik, že se poznáváme jeden v druhém
je nás tolik, že si myslíme, že jsme jiní, když se srovnáváme
je nás tolik, že máme potřebu být jiní přesně v tom, v čem jsou jiní druzí
je nás tolik, že nám trvá celý život najít svoji smrt,
je nás tolik, že nám trvá věčnost najít se ve svém životě
je nás tolik, jako je částí celku
je nás tolik, uvnitř i venku
je nás tolik, že nás to tolik tlačí vnímat se jako ti jediní
protože jsme špičky času
jsme stonky plodů
jsme řeky co nesou vodu
jsme smích padajících
do náruče všeho
jako oplodnění
jako pohlazení
co je i není
sebou

 

xxx

 

Sladké ráno
otevřené póry vnitřní země
čas nejlucidnější bdělosti
snažím se co nejdéle udržet tu bezesnost
ten pocit probuzení

a mohu tak pozorovat ohnivou tlamu žíraviny
jak zpovzdálí funí a nezadržitelně se blíží
rozleptávat bezčasí úkoly, myšlenkami a postoji
špatná pozornost jí rozběhne
žádná pozornost jí umožní se nepozorovaně plížit a překvapit nás
dobrá pozornost jí promění na čistý med

 

xxx

 

jsem to já v tisíci podobách vzpomínek,
které se nejspíš většinou nestaly
jsem to já kdo čestným bojem množí hlavy draka
místo, abych se s ním proletěl

morálka a spravedlnost
skrytých zranění

 

xxx

 

žijeme na smetišti
vznešený pohled ke hvězdám
žijem na staveništi
věříme, že se nám to jenom zdá

žijeme na smetišti
s očima obrácenýma k nebi
ctíme jen to příští
jako by dnešek nikdy nebyl

spasitel
má oči obrácené k nebi
spasitel
tu s námi nikdy nebyl
spasitel
odešel na nebesa
a nezrodil se znovu v zemi
přechod obnovy zůstal nedokončený
a jaro nepřichází
a dějiny pořád stárnou
a lidé se bojí smrti
ve frontě před továrnou
na mazání vrásek času
už tu váhu neunesou
všichni se otáčí od konce
protože nikam nevede
a na počátku se přecevšechno povede

 

xxx

 

plameny kopřiv šlehají oči
nedívej se ven
nedívej se ven
zamrzlé hrdlo láme hlasy
stejně tě nikdo neuslyší
pocit nedostatku
rychle něco udělejme směrem ke světlu
směrem k lepšímu
rychle se napijme ohně
utopme svět do nových nápadů jak všechno zlepšit
těšíce se na další neúspěch
který je především jako neúspěch prožívaný
neúspěch říká: „Jak je možné, že to ještě není?“
všechny ty sliby, že se změním
popálený od kopřiv
jsem stejný jako dřív
pořád to nejsem já
to je moje identita
ten, kdo ještě není tím, kým se má stát

 

xxx

 

pavučina sítě tepe tělem, hřeje
kde je? ptá se hlas
je jako mravenci
tak sladcí a tak štiplavý
a tak upřímní a jednotní
mluví ke mně v podobě tváře
vážně a přece ve tvaru chuti úsměvu
klid odtepává město do pravidelnosti
a to odtéká někam do pozadí smyslů,
kde je přirozené, neruší
stojí na divoké řece hlíny a červů
a to uklidňuje

mravenci mluví ohněm
ukazují vítr stromů
hlas cenzury usíná
je to prastaré, nejde to napodobit dnešní módou
samo si to najde cestu
vím, co to je
křesání kamenů
mlčení zvuků bez myšlenek
myšlenky ještě plné písku a země
myšlenky připojené ke mně
jako kameny k ohni
znají ještě míru touhy
je opřená o přesné teď
o ten jediný přesný čas
v tu chvíli vím, že mám tělo z větví
oči pramene
uši ohně
nos kamene
vlasy větru
kvetoucí kůži
dech země

a místo je všude
a řeč je koberec utkaný ze smyslů

 

xxx

 

někdo přikládá na oheň mého těla
a já rostu do své kůže
čas tvrdne čekáním
jsem střela
zavřená v paneláku pravidel slušného chování
kde se nic nemůže a proto se všechno musí
překonat
brnění je odvedení strachu mimo tělo
skrýš
rytíř se bojí nejvíc toho, že se bude bát
a křehne a má hlad
strach je černá květina
její vůně vede do skutečnosti
kde potřebuje vyrůst jako všechny květiny

strach nechce být překonán
a poražen
je to pocit,
který chce žít

 

xxx

 

strachy tvoří špičky
je možné po nich jít
jako po šlehačce vln
s přivřenými víčky
jak po plodech šípku
cítit zlatou rybku
jak lechtá na patách
a jenom zlatý prach
zbude na vlnách

jít po špičkách znamená odemykat vlny
vylijí se skvrny světla
člověk se posbírá
a bude znovu plný
vody, co otvírá

 

xxx

 

prach polí
sucho jehličí
nejde se otočit
hřích jako jediná záchrana před uvolněním
hřích v naději, že půjde o život,
snění
strnulý pohyb
suchopád větru odnáší do polosnění
jedem jsme v druhém uvězněni
v milování se skrýváme před peklem
v jezeře smyslu odteklém

 

xxx

 

snaha ve mně pláče
jako dítě bez pazourku
hloubím jamku
bez účelu
jedno k čemu
abych hloubil
aktivita všechno jistí
neodteče, neočistí
krev i ránu nezahojí
jenom stojí, pláče
čeká na kopáče?
Co by jámu beze slova
dal mi jako alibi
že jsem tady, že sem patřím
jak odpověď na chyby,
které pořád prosvítají
tenká kůže neutají
že jsem jiný
nehostinný pro sebe

snažím se o někoho
všechnorádi kamarádí
jen se někde nezaseknout v chybném slově názoru
jen se dívat pořád rovně dopředu a nahoru
nikde se nenechat chytit
nene ne já jsem všechnorádi kamarádí
na ostatní závoru
a mlčet

ale svoboda není nebýt nikým

tak moc se snažím nežít v omylu, že skoro nežiju
kde je to čisté místo kam nedopadne žádný stín listu?
kde je to alibi?
kde mi nic nechybí?
kde jsem dokonalý nikdo
všechnorádi kamarádí

a tak moje slovo
učím se s novou
náplní říkat
nesnažně
nevlažně
hladce
jako znovu poprvé matce
ano jsem i nejsem
ale přece jsem

 

xxx

 

podívejte, jak dobře se umím trestat
tak dobře, že někdy nemůžu přestat
ano, věřím, že všechno špatně dopadne
tma nakonec pohltí světlo dne
život je marný a zoufalý boj
proto jen lež a tiše se boj
učil jsem se dobře, známky měl skvělé
teď plním úkoly od pondělí do neděle
hrdina je ten, kdo předstírá radost
kdo naivním touhám učinil za dost

opak není utržení ze řetězu
vedení radikálního řezu
opakem, co všechno změní
je láska, jemnost, uvolnění

 

xxx

 

laskavý život zní jako zvon
burácí, když se zaposloucháš
tak nahlas až utichne
a překvapené ticho
v náruči Matky hvězd
solí světlem prázdno

omdlí i ten, kdo se jen koutkem oka podívá

 

xxx

 

volavky na lovu
s ledovým klidem
a stříbrným zobákem
něžně propichují vodu

trpělivost absolutní koncentrace
jemnost
jsou volavkami
a přesně to na sobě mají nejraději
jak by mohli být netrpělivé

 

xxx

 

nadšení je jako slunce
vlídně mluvící ke zmrzlé kytce
která se pomalu, možná trochu trhavě
zvedá z nehybnosti
pár kapek otevírá zvuky
krystalky ledu praskají do úsměvu
hluboké vody
radost dětí ze hry
zaplavuje chodidla ránem
tancuje se oběma směry
z hloubky i do ní
soustředně
volně

 

xxx

 

cesta do školy
svěží ráno
široká ulice
hrdličky
jsou do mě obtisknuté
člověk vždycky vzniká až spojením
spojením smyslů a podnětů
spojením já a krajiny
nejsme ani čistí
ani popsaní
vznikáme ze života

---

by Václav Štrunc