Václav Štrunc

Proti sobě

Trochu zvláštní, poloopuštěné hospodářství. Jedna velká bíle omítnutá místnost. Nikde žádný větší kus nábytku. Možná je to původně nějaký chlév, nebo sklad. Ale ne, přeci jen to bude místo, kde bydlí lidé. Uprostřed místnosti je velká plechová vana, v ní horká voda. Mapy rozpadající se pěny na hladině, šedivá vlnící se pára nad vanou. Ve vaně nahý muž. Oči zavřené. Vypadá uvolněně, zahloubaný do sebe, jako by nad něčím meditoval. Ponořen do teplé vody, noří se někam nitra. Pozoruje, jak se hranice jeho těla skoro rozpouští. Cítí tíhu v oblasti břicha. Sladké kamení, poklad klesající ke dnu. Udělal si dobře, dopřál si horkou vanu. Už si ani nevzpomíná, jestli byl raněný. Bolest, pokud nějaká byla, se rozpustila v horkosti a odpařuje se do zubaté tváře chladného dne. Celá vana se stala ránou, citlivostí, která se obracela naruby. A jak se rána zacelovala, muž se nořil spolu s ní do horkého těla fantazie vody. Propadával mezi představami někam hloub, do klidu a němoty. Spolu s tím, jak odcházelo napětí, odcházela i vůle a všechno těžklo, dosedalo a stabilizovalo se. Muž pomalu ale nezadržitelně opouštěl svět a s úlevou se ztrácel v roztažených vzdychajících buňkách. Názory a perspektivy praskaly a stávaly se jen proudem. Jeho oči pozorovali ponořené zespoda tu hladinu a on měl jasný pocit, že hladina je sklivec jeho očí a skrze díru ve střeše prosvítající nebe je jejich dno. Prožíval úlevu počátku i konce světa. Toužil se vpít do toho místa. Schoulit se tam, obklopit se láskou, péčí a teplem toho hřejivého ústředního bodu, té žhavé kulaté temnoty. Nehybnost, utichající tep, náruč.

Spočívajíc v sladké hustotě pomalého medového souhlasu nemohl zřejmě vidět, že venku na volném zatravněném dvoře se mezitím objevila jakási postava. Přesto to věděl. Neměl ale vůbec žádnou chuť něco s tím dělat. Byl v ráji. Chtěl, aby se vše stalo bez něj. Zůstával zcela nehybný a ponořený.

Ta přicházející postava venku byl muž, voják, nebo byl alespoň tak oblečený. Kráčel rázně, mlčky, zachmuřeně. Přes rameno pušku s bodákem, vojenský kabát z první velké války, jedno oko prudce pomrkávající, prsty nervozně poklepávající na pažbu zbraně. Nevěděl, kde je ten druhý, ale přesto šel najisto. Vlomil se do místnosti průchodem bez dveří a aniž by zrychlil nebo polevil v tempu dorázoval si to rytmicky do čela vany. Tam se zastavil a stál s pohledem zabodnutým do horké vody s téměř docela ponořeným tichým tělem. Chvění se mu z prstů teď rozšiřovalo dál po těle. Jakoby ho sem do té místnosti a na to místo něco hnalo, ale nevěděl přesně co. Myslel si možná, že to ví, ale ve skutečnosti to nevěděl. A ta síla ho teď, jak se zastavil, dobíhala a naplňovala. Civěl na vanu s ponořeným mužem a ze všech pórů těla mu sálalo pohrdání a nenávist. Vyčítavě a vztekle kopl do vany.

Nic se nestalo.

Zafuněl, zaťal pěsti a kopl znovu.

Nic.

Teď už nekontrolovaně zařval a vrhl se na vanu. Zakymácel jí vší silou tak, že na hliněnou špinavou a ještě trochu promrzlou podlahu vycáklo několik dlaní vody. Rozutekla se do úžlabin a zákrut, jakoby se chtěli schovat před tím, co mělo přijít. Nikde ale nebylo dost místa pro ní celou a tak spousta zůstala uvězněná v loužích obrácených nepřítomně ke stropu. Muž ve vaně nepatrně na škvírku pootevřel oči. Pohled, který se mu naskytl byl pro něj tak nesnesitelný, že je ihned zase zavřel. Povystrčil hlavu z vody a řekl z roviny nebeského klidu: „Jdi pryč.“

Voják uchopil znovu vanu a zatřásl jí, teď už viditelně šťastnější, hltající slastnou škodolibost účinku své síly. Znovu voda utíkala a marně se zkoušela schovat. Místností se rozlehl hlasitý smích. Stěny zůstaly neutrální. Nikdo mu nerozuměl. Přesto znovu kopl do vany a znovu se zasmál. Pak zakřičel: „Vstávej ty látro. Narovnej se!“ Když ležící muž stále nereagoval, sklonil se k němu a prudce ho za ruku vyzvedl nad hladinu. Muž se smutným pohledem a bez jediného slova vstal.

„Vstaň a pojď ven, ať tě zabiju ty chcípáku! Dělá se mi z tebe zle, jak tady ležíš ve vaně jako nějaká děvka! Podívej se na sebe! Jsi tak rozmočenej! To je nesnesitelný!“ Na konci svého řevu na muže plivl. Ten si jen nepřítomně otřel tvář a dál beze slov stál na místě.

Muž ho vzal za ruku a trhl jím směrem ke dveřím na dvůr. Pak ho vytlačoval ven a přitom mu štítivě uštědřoval pořádné herdy do zad a pokračoval: „Chodil jsem od čerta k ďáblu, zkusil jsem všechno, přísahám, že všechno na světě. Chlast, ženský, karban, válku ale nic, nic nepomáhalo. Nemohl jsem na tebe přestat myslet ty hajzle. Kdybys jen věděl, jaký obrovský prázdno cítím, celej život někam běžím, nebo před něčím, sám nevím. Všechno se mi ještě v rukou mění v prach, všechno někam padá a ztrácí se, všechno je marné, všechno se rozpadá. Nikde není místo, kde by se dal najít klid. Všechno kvůli tobě!“ Dostrkal muže na dvůr. Ten stále stejně tichý, s očima čím dál tím smutnějšíma a slzavýma, zíral do prázdna před sebou, jen občas je úkosem pozvedl na křičícího vojáka.

„Ano, dobyl jsem si slávu, vítězil jsem a překonával, pokořoval nepřátele i protivníky. Dostal jsem medaile a vyznamenání. Ale některé jsem nedostal a někdy, bože někdy...“ Jediné slabé místo v proslovu, pohled k zemi, dlouhé ticho, prsty se třesou, oči silou sevřené... „Někdy jsem taky selhal! Ty hovado, víš ty vůbec co to znamená? Podívej se na sebe nulo! Stojíš tady jako sloup mlčení, čumíš někam, jako by se tě to tady vůbec netýkalo, jakoby se tě netýkala tvoje vlastní smrt. Protože to je to, co tě teď čeká, rozumíš?!“

Druhý muž se na něj podíval. Po tváři se mu kouleli slzy. Promluvil: „Bože, to je tak nesnesitelné, jakou bolest z tebe cítím. Děsí mě ta tvoje obrovská prázdnota, ta zoufalá touha konečně někam dojít, tak marná a bezvýsledná rozbodaná naděje tvého srdce. Vždyť ty vůbec nevíš kde jsi...“ Po tváři se mu kouleli velké slzy. Voják na chvíli oněměl. „Ale já to vím bratře a vím, že tady nechci prodlévat. Vím o dokonalejším místě tam, uvnitř nekonečna, v tichu kamení. Tam je veškerá hrdost a sláva ve splynutí s matkou temnotou. Ano, tam mě pošli. Do světa sametu, do mého tajemství, kde se mě žádný mrtvý svět nedotkne. Kde budu navěky žít u pramene ve sladkém bezvědomém opojení. Prokážeš mi tím velikou laskavost...“

Voják se probral: „Ty chcípáku! To je přesně vono. Vzdávat se... Jako nějakej špinavej brouk si tady hraješ na mrtvolu ty zoufalče! Nikdy! Rozumíš nikdy bych se nevzdal! Já se z ničeho neposeru. Já nedělám žádný posraný kompromisy rozumíš!!!“

Prásk!

Rána napjala prostor a ozvěna se rozletěla jako vyplašení ptáci do okolního křoví. Okolí otevřelo ústa a všechno se propadlo do jícnu nezvratnosti. Bylo slyšet, jak se někde v pozadí přesypává písek.

Tělo se svalilo na zem s blaženým výrazem.

Voják neposedně odhodil pušku a odešel do nedalekého přístřešku. Vrátil se s lopatou a krumpáčem a začal kopat. Nemyslel na nic. V uších mu stále pískalo. Vybíjel zbytky energie úderem krumpáče do namrzlé země. Vykopal skoro metr hlubokou jámu a tělo tam věcně hodil. Pracoval rychle, čistě, bez emocí. Pak během chvilky díru zasypal, udusal, odložil nářadí a zapálil si cigaretu. Spokojeně se díval na obdelník čerstvé hlíny, jako se sochař dívá na své hotové dílo. Pak se posadil a najedl se, ze svých zásob. Seděl, mlčel, žvýkal a pozoroval hrob.

Mezitím pod zemí leželo tělo. Duše muže se pomalu rozpouštěla na malé mikroskopické kuličky a rozšiřovala se do světa kolem, vpíjela se do stěn domu, trávy i do samotného pošmourně nehybného nebe. Vědomí stálo jako klidná hladina. Obklopeno tmou. Ale něco nebylo tak, jak si to muž představoval. Svět, který tak rád opustil pro samet tmy, ho nyní podivně lákal a volal zpět. Něco v něm se neklidně převalovalo a tlačilo. Pocítil zvláštní popíchnutí uprostřed hrudi. Ano, cítil to jasněji a jasněji. Něco ho tlačilo nahoru. Chtěl zpět. Nechtěl tady být. Ještě nenazrál čas. Nerozvinul všechny záhyby své existence tam v procesu světa. Měl přece svou cestu, své srdce, před sebou. Najednou jasně až bodavě uviděl, že utíkal ze života, protože se bál žít. Všechna ta niterná extáze pravdy byla potažena jeho touhou po pasivitě. Chtěl uniknout z každou cenu sám sobě. Chtěl uniknout touze žít. Chtěl uniknout kráse. Chtěl uniknout zranění, které oživuje. Teď, ano teď to cítil, že chce zkusit žít.

Znovu se ozvala bolest v hrudi a tentokrát ho úplně prohnula v zádech. Znovu byl ve svém těle. Tlak sílil. Ta síla byla obrovská a hlína nad ním se pohnula.

Voják nad zemí mezitím stále zíral na hrob, ale jeho pohled postupně otupěl a díval se kamsi skrz. Myslel na muže, kterého zabil. Na chvíli se mu ulevilo, ale i když si to nechtěl přiznat, někde v něm se znovu ozývalo to nespokojené neukojitelné nutkání. Ještě ho ale nepustil do vědomí. Jen civěl a myslel na toho muže. Byl tak křehký v té vaně, tak bezmocný, jako dítě. Jak může být někdo tak bezmocný. Vždyť je to nesnesitelné. Všechno je tak otevřené a vystavené. Svíral se mu žaludek. Byl tak osamělý v té koupeli, ztracený někde v těch svých světech. Proč ten blbec tak marnil svůj život? Jak si tomohl dovolit. Počkat... Něco se pohnulo. Bylo to v něm nebo támhle na tom hrobě? Ne, to je nesmysl, to se nemůže stát. Pocítil píchnutí v hrudi. Najednou se před ním objevil zcela jasný obraz. Sáhl si na srdce, aby se ujistil, že tam nekrvácí. Ne, na první pohled tam nic nebylo, ale přesto to nějak podivně cítil. Ano. On sám je přece ztracený a pořád jen bloudí. On je přece osamělý. Najednou se cítil tak nekonečně vyčerpaný a těžký, že málem omdlel. Dolehla na něj ta neutuchající nekonečná šílená honba posledních let. Ten útěk za světlem odjíždějícího vlaku. Nevěděl co to bylo za vlak ani kam jel. Ale bylo to světlo a to on přece hledal. Taková strašná únava, co to jen je...

V tu chvíli se země před ním rozevřela a z hrobu vylezl, nebo byl spíš nějakou silou vynesen, onen druhý muž. Postavil se rovně jako voják přímo před něj a oprašoval ze sebe vlhkou hlínu. Na tváři se mu objevil široký úsměv. Voják omdlel.

Když se probudil ležel ve vaně plné horké vody. Tělo se mu okamžitě celé zaťalo a on vyskočil, nebo spíš vypadl naráz z vany. Ta se překotila a voda se vylila všude kolem. Muž se nechápavě rozhlížel. Byl do půl těla nahý, měl vojenské kalhoty, ze kterých teď crčela proudem voda, boty ve kterých to čvachtalo a jinak nic. Opodál dřepěl onen muž, co ho přece zastřelil, na sobě nějaké od hlíny umazané spodky a jeho vojenský kabát přes ramena.

„Potřeboval jsi trochu ulevit, svíjel jsi se tady v křečích. Tak jsem ti udělal to co znám, hodil tě do vany. Horká voda uvolňuje napětí.“

„Ty... Jak to?“ Voják byl stále zmatený a nevěřícně se koukal na postavu před sebou.

„Sám nevím brachu.“ Pousmál se vesele druhý muž.

Voják se rozhlížel po zbrani.

„Neboj se, je tamhle opřená v rohu, nic jsem s ní neudělal. Vezmi si ji.“

Voják se vrhl přískokem ke zbrani a okamžitě jí namířil na sedícího muže. Bylo to ale spíš asi ze zvyku, než z obavy, protože jeho výraz i klid, který z něj šel, nesvědčil ani v nejmenším o nějakém zamýšleném násilí. Vojákův vztek na toho „sráče“, jak ho pořád v myšlenkách nazýval, také nějak zvláštně vyprchával a zeslábl. Jeho protivník se mezitím zvedl ze sedu, svlékl kabát a podával ho vojákovi. „Byla mi trochu zima, přece jenom jsem tam dole docela dlouho ležel bez pohybu.“

„Jak ses tam odsud dostal?“ Vyhrkl nedůvěřivě voják.

„Sám nevím.“ Pokrčil rameny muž. „Vím jen, že jsem si přál vrátit se sem.“ Rozhlédl se s podivnou něhou kolem sebe. „Ale cítím se teď jinak. Jako po probuzení. Co ty, proč jsi tady ležel?“ Znovuzrozený muž se teď díval na vojáka zpříma, klidněji. Už ho ten pohled tak netrýznil a nedrásal. Viděl ho jakoby v jiných barvách, v jiných obrysech.

„Udělalo se mi zle, asi jsem něco snědl,“ odsekl nervozně voják. Ale i on se teď přece jen díval trochu jinak na postavu před sebou. Po dlouhé chvíli zaraženě řekl: „Nedovedu vůbec vysvětlit proč, ale jsem rád, že ses vrátil.“ Bylo viděl, že je sám překvapený tím, co právě vyslovil. Ne, nedávalo to celé žádný smysl.

Dlouho se na sebe dívali a mlčeli. Ani jeden nedovedl říct v čem to bylo, ale něco se změnilo. Napětí se někam ztratilo, jakoby se utišil vítr. Viděli teď každý toho druhého jinak než před tím. Jakoby drama, které se tu odehrálo bylo bouřkovým mrakem, který přišel, řádil a zase odešel. A zbyla po něm spousta vody, polámané větve starých stromů a dokonale čistý vzduch. A navíc nějaký zázrak, třpyt ozónu, zvláštní pocit znovuzrození, který po bouřce nastává. A čas zrál. Oba muži napůl stále šokovaní tím, co se stalo, napůl fascinovaně zahledění do sebe, do toho, co se teď dělo v nich, stále mlčeli. Postupně se začali slétat slova, jako ptáci usedali do korun jejich bytostí a jim nezbylo než promluvit.

Do dlouhého nehybného ticha se ozval první vojákův hlas. „Víš, když jsem tě tady viděl ležet v té vaně, nemohl jsem se vůbec ovládnout. A jak si pak byl pryč, něco mě zastavilo, a já seděl a civěl a cítil se divně. Na jednu stranu se mi ulevilo, že jsem tě konečně našel a sprovodil ze světa, na druhou stranu jsem cítil obrovskou bolest a hrůzu. A pak...“ Podíval se vytřeštěním pohledem plným utrpení na svůj protějšek. „Pak jsem si vzpomněl na svého syna. Na své dítě, které jsem viděl naposledy před dlouhými měsíci, než jsem opustil svojí rodinu a vydal se tě hledat. Došlo mi, že právě tehdy jsem se rozhodl tě zabít. Nedokázal jsem snést pohled na tu jeho strašnou bezbrannost a zranitelnost. Nevím, jestli máš děti...“ muž slabě zavrtěl hlavou a dál upřeně sledoval vojáka, „nemáš... aha, nevadí. Možná si to dovedeš představit, ale myslím, že spíš asi ne. Kdybys ho tam viděl, jak tam leží, boží nádhera, zářící diamant, v tom strašném hrozivém světě plném nebezpečí a násilí. Vzpomněl jsem si, že mi tenkrát proběhla hlavou věta: ¨Proboha, vždyť nemá vůbec žádnou šanci! Nemá nejmenší šanci!¨ Viděl jsem ten obrovský svět a to malé stvoření a něco se ve mně otevřelo a zároveň asi něco jiného zavřelo. Víš, uvědomil jsem si, že tě nenávidím proto, že jsi tak nesnesitelně slabý, dětský stvoření, takovej chudák, co by nejraději někam zalezl pod zem a jenom dejchal. Přece to nemůžeš takhle vzdávat, nemůžeš připustit, že nemáš šanci! To prostě nemůžeš! Rozumíš! Nemůžeš...“ Voják se usedavě rozplakal. Jeho silné tělo se zhroutilo do tvaru poloprázdného pytle brambor. Neměl ani sílu zakrýt si obličej. Jen přes slzy a násilím slaným pláčem přivíraná víčka civěl na ten obraz ve své mysli. Viděl svého syna, ale nevěděl ještě, že vidí zároveň svůj obrovský strach a obrovskou bezmoc. Že on je stále tím malým chlapcem, který se někdy kdysi tenkrát rozhodl, že bude bojovat, dokud nepadne. Jako to dělají největší hrdinové, jejichž stopy jsou obtisklé v našich duších. Že bude bojovat proti všemu a všem, proti nepřátelskému světu okolo i uvnitř. Jako ti hrdinové bude přísahat věrnost světlu a kráse. A hlavně, že bude bojovat proti své vlastní zranitelnosti. Tomu největšímu a nejtěžšímu nepříteli. Že jí porazí, zažene a zatlačí do kouta tak, aby se bála se k něm mu byť jen přiblížit. Ale ona na něj začala koukat zpoza každého rohu, čekala připravená vyskočit z každé lidské emoce, spadnout z každého zralého stromu. Byla všude. Celý svět byl nesnesitelně zranitelný, ale on si toho nebyl vědom. Jako by k němu byla přitahována nějakou nerozpojitelnou magnetickou silou, stala se zranitelnost jeho démonem, pronásledujíc ho všude na cestách a ve všech malých i velkých bojích. Chtěl jako hrdina přinést její srdce na oltář bohyně síly. Tolikrát se pokusil ji rozsekat ve tváři svého nepřítele, rozstřílet a umučit v těch cizích tvářích, které se před ním zjevovali jako nějací otravní nafukovací paňáci v davu hysterického zábavního parku. Neviděl jejich konec. A pak mu to došlo. Musí najít toho muže! Nevěděl přesně proč, ale najednou věděl, že on je ten pravý nesnesitelný nepřítel. A to se mu nakonec povedlo! Ano! Dokázal to. Porazil a zničil největšího nepřítele. Drak byl mrtvý a princezna štěstí jeho. Ale ukázalo se, že to nefunguje. Viděl najednou stovky dračích hlav všude kolem a tu největší a nejohnivější uviděl v sobě. „Víš, kdyby ses přede mnou najednou nevynořil, možná bych se zabil,“ řekl muži naproti a utíral si mokré oči. „Nevím, jak jsi to dokázal, nebo co se stalo za zázrak. Ale když ses objevil, uviděl jsem najednou, že jsi mi podobný. Nedokážu to říct, ale jako bych nějak v tobě uviděl sebe a to mě zachránilo. Možná proto, že už jsem tě zabil. Vážně nevím...“ Voják vzhlédl a setkal se s pohledem muže před sebou. Připadal mu teď nějak povědomí. Víc a víc. Zvláštní člověk. Díval se klidně, stále se usmíval. Ten jeho pohled, ten výraz, kde už to jen voják viděl.

„Díky, že jsi se mnou podělil o to, co se v tobě dělo. Teď je tuším řada na mě. Snad dokážu být tak srozumitelný jako ty. Ehm, no... nejsem si jistý.“ Odkašlal si. „Nejdřív ti chci poděkovat za to, že jsi mě zabil. Ne vážně, nesměj se, opravdu! Tolik jsem po tom tajně toužil. Nevíš ani jaká je to slast pouštět to všechno z rukou. Život se mi zdál tak složitý a náročný, tak plný zodpovědnosti. Každý krok se mi zdál těžký, jako bych měl na nohách kamenné boty. Nebo spíš betonové, takové úplně bez života. Jen ostré, tvrdé a těžké. Všechno ničily, komplikovaly, pořád vázly. A když se mi pak to mé přání splnilo, když jsem opravdu zemřel, najednou jsem to uviděl celé tak jasně a v barvách... Já jsem nechtěl zemřít! Chtěl jsem jen odložit ty boty. Ale myslel jsem, že to nejde, že patří ke mně a že ty boty jsem já. Ale tam dole, nebo nahoře, nebo kde jsem to vlastně byl, jsem uviděl své srdce, sebe, svou malou komůrku toho, co chci a co mám vlastně rád a uviděl jsem, že se tomu můžu věnovat, jen tomu, ničemu jinému. Jen tomu malému svému záměru a ten tepat a brousit. Ale ne pro nějaký závod. Ale pro sebe, pro radost, která se z toho rodí. Bylo to jako bych to měl v kapse, tady u srdce v náprsní kapse,“ poklepal si na hruď, „mohl jsem to nosit sebou, pečovat o to, bylo to moje, ale nebyl jsem tím. Nebylo to jenom moje. Ano zemřel jsem a už když jsem umíral, viděl jsem, že boty jsou pryč. Všechno těžké ze mě spadlo. Ale já najednou o to jasněji uviděl co je pod tím. Jasné prosté světlo. A jeho zdroj, který je nepoznatelný. Ale je tam. A uviděl jsem tam na druhé straně, že jsem mohl žít lehčeji, konkrétněji, jednodušeji. Prostě to zkoušet, učit se, bavit se. A najednou jsem uviděl, kolik jsem toho neřekl, neudělal, nedal ze svých obyčejných darů. Nerozbalil je, kdyby jen pro sebe. Už ne hlavně pro někoho jiného. Ale na rovinu se sebou i druhými. A chtěl jsem to tak moc zkusit znovu.“ Jeho tvář zářila, jak byl stále v kontaktu s tím čerstvým prožitkem a byl jím prostoupen. Chvíli se odmlčel. Voják nic neříkal, čekal. Přemýšlel o sobě, o synovi, o muži. Ten pak znovu spustil:

„Když jsem ležel v té vaně a viděl jsem tě tam stát, vzpomněl jsem si na svého otce. Byl stejně jako ty neklidný, neposedný, nezastavitelný. Nemohl se zastavit, nemohl najít klid, nemohl najít spokojenost. Jako dítě jsem se ho musel bát. Nepamatuji si toho moc, ale myslím, že mě jeho energie musela děsit. Tam dole jsem si pak uvědomil, kolik soucitu jsem s tebou i s ním cítil. Viděl jsem a vnímal tu obrovskou nesnesitelnou prázdnotu jeho i tvého vidění života. A tehdy jako dítě, jsem se opustil. Vložil jsem skoro všechnu svojí sílu a touhu do toho, abych ten jeho problém vyřešil. Abych našel nějaké místo, nějaký smysl, kde by mohl žít a být šťastný. Stal jsem se jen skořápkou sebe sama. Pro otce jsem nikdy nebyl dost dobrý. Místo ani smysl jsem nikdy nenašel. Nikdy jsem nic neudělal, nebo neřekl dost správně. Takže jsem někde uvnitř rezignoval na nějakou svojí zkušenost a nalil do sebe všechny příručky ideálního, dobrého, kvalitního člověka, syna. Mohl jsem být vším a vždy. Mohl jsem si představovat i prožívat zlepšení života všech a všeho. Ve svých fantaziích jsem mohl žít dokonalost. V nekonečných fantaziích jsem se choval správně, dobře reagoval, zvládal všechny situace tak, jak to má být. Ve skutečnosti o mě rozhodovali druzí. Ale nejvíc ti, který potřebovali vidět moje selhání. Táta mě nenáviděl, jako nenáviděl své zklamání. A tak mnou pohrdal, jako pohrdal svým životem. Možná když jsem se narodil, uviděl sám sebe a lekl se. Lekl se toho rozdílu dokonalosti lidské podstaty a reality lidského života ve světě. Alespoň tak nějak si představuju. Ta marnost, kterou v sobě měl, kterou jsem cítil i z tebe a kterou jsem nikdy nedokázal vyřešit. Utíkal jsem z všemocného spasitele do dítěte, kterým jsem byl pořád ze všeho nejvíc a zase zpět. Viděl jsem všechno absolutní a nic skutečné. Nechtěl jsem z představ pryč do skutečnosti. Bylo tak krásné a lákavé snít a jen snít.“ Muž pomalu končil své povídání, ale zároveň se během toho ještě v krátkých, nebo delších pauzách zastavoval a pečlivě vážil svá slova a své pocity a díval se, jestli někde není potřeba něco opravit, nebo doplnit. Voják stále mlčel. Oči stále trochu vlhké. Srdeční tep pomalejší. Ruce stále opocené. Naslouchal. „A v tom hrobě jsem konečně uviděl tu marnost i v sobě. Pořád jsem sloužil té spáse a zakrýval marnost. Proto mě to tak bolelo se na tebe jen dívat. Nebyl to strach. Možná jak ty jsi říkal, že nesmíš přestat, nesmíš to vzdát, tak já mám ten příkaz opačný: ¨Nesmíš začít¨. Všechny ty nesplnitelné úkoly... Kdo ví, možná jsem je takové chtěl. Člověk si může snáz hrát na dítě, když je svět příliš veliký. Ale není to to veselé a zvídavé dítě, je to dítě jako počátek a věčná obnova. Pocit koupele a obnovy pro další cestu. Já se ale nikdy nechtěl přestat koupat. Doslova...“ Lišácky se podíval na vojáka a rozesmál se. Voják trochu unaveně zvedl hlavu a řekl: „Hm, myslím, že ti moc nerozumím, já na tyhle intelektuální kecy moc nejsem,“ pak se pousmál i on, „ale řek bych, že dneska máš konečně orpavdovej důvod se vykoupat. Podívej se na sebe.“ Oba se rozesmáli při pohledu na potrhané nahnědlé spodky a halenu vzkříšeného. „Jo, já myslím, že čistý už jsem byl, teď je na čase taky vnořit ruce do hlíny.“ A vesele nabral hrst blátivé hlíny a rozhodil jí kolem. Pak vzal druhou a hodil jí na vojáka. „Za to ty vypadáš teď nějak čistší, tu máš!“ Voják se usmál, ale nereagoval. Teprve když přiletěla třetí sprška hlíny vyskočil a začal palbu opětovat. Za chvíli se už se smíchem a křikem honily po dvoře. Když byli oba celý zablácení a zadýchaní zastavili se a šli se umýt. Padal už večer a oba měli hlad. Muž zašel někam do vedlejšího přístavku a přinesl nějaké brambory a nabídl vojákovi. Ten mu na oplátku našel ve své vojenské torně čisté náhradní oblečení a sám se zabalil do deky a nechal svůj vojenský mundúr sušit nad ohněm. Pak upekli brambory v popelu a společně se najedli. Vyprávěli si o sobě další příběhy a historky. Voják se vyptával na zdejší kraj. Líbilo se mu tu a přemýšlel, že se tady usadí. Druhý muž se zase vyptával na jeho rodinu a snil nahlas o tom, že si najde ženu a opraví ruinu, ve které žije. Po jídle na ně padla únava a brzy usnuli.

Ráno se vzbudili trochu překvapení, ale znovu si rychle vzpomněli na to, co se událo a kde jsou. Den jim připadal krásný, i když trochu poprchávalo a bylo ještě vlhko a lezavo.

U snídaně voják pravil: „Zdál se mi zvláštní sen. Byl jsi v něm ty a já. Byli jsme tady na dvorku a tys ležel v hrobě a spal si a já tam spadl k tobě a usnul jsem taky v tom snu. A jak jsme spali začali se nám z nohou proplétat kořínky a rašit z nás větve a postupně jsme se proměnili ve dva stromy, které rostli a rostli a jak jim kmeny sílili postupně se přibližovali až srostli do jednoho dvojstromu. Tady přímo z té díry, kde jsi včera ležel ty. Byl to divnej pocit, ale od probuzení cítím tadyhle nějaký lochtání, nebo co to je“ a ukázal si na střed hrudi. „To je zvláštní. Jak tě poslouchám vzpomněl jsem si přitom, že se mi taky zdál nějaký sen a taky tam bylo něco se stromem. Počkej jak to jen bylo...“ Chvíli se soustedil na to, aby zachytil ocásek mizejícího snu a jemně ho vtáhl ro vědomí. „Zdálo se mi, že jsem byl v nějaké rakvi a ty jsi mě vysvobodil sekerou a ukázalo se, že ta rakev byla obří semínko, který jsi vlastně oloupal a já jsem začal klíčit a růst a ty jsi si sedl ke mně, vzal si mě do dlaně a já z ní rostl a ty jsi se taky začal rozrůstat, ale nějak víc do široka jako nějaká chobotnice a čím víc jsi šel do šířky a do hloubky, tím víc jsem šel do výšky a do šířky já v koruně. Vyrostli jsme v pořádný strom.“

„Hm... Divný. Co myslíš, že to znamená?“ Zeptal se nedůvěřivě voják. „Nevím, ale vím co uděláme,“ a odešel někam za dům. Vrátil se asi za dvacet minut s hrstí a kapsami plnými žaludů. Rozhodil je kolem ohniště a začal se jimi probírat. Voják se přidal. Nakonec se shodli na jednom, čerstvě naklíčeném zdravě vypadajícím plodu a společně ho zasadili do kypré hlíny na místě hrobu. Jeden udělal jamku, druhý vložil žalud, společně jej zahrnuly trochou hlíny. „Za chvíli začnou teplé dny, budu tady na něj dohlížet a jakmile vyrazí budu se o něj starat. Můžeš tady nějakou dobu zůstat jestli chceš a počkat si až vyrazí. Bude se mi hodit pomocník, je tu spousta práce.“ „Díky, ale já budu muset jít,“ voják se zadíval k obzoru. „Jasně, musíš za rodinou, chápu.“ „Jo, uvědomil jsem si, jak moc mi chybí. A taky jak mě malej teďko potřebuje. Svět sice asi není tak nepřátelskej, jak jsem si vždycky myslel, ale dobrej táta je jako pevnej břeh a ten je potřeba, aby člověk moh bejt v pohodě.“ Druhý muž chápavě pokýval hlavou. „Ale stejně mi tam marnost, o který jsme se včera bavili, teď přijde nějaká jiná. Nevím, jestli bych řekl, že menší, ale jiná, taková víc živá. Řeknu ti, skoro by mě i začala zajímat.“ „No jo, ale co pořád dělat s nějakou marností, že jo,“ odtušil druhý a oba se pousmáli.

Ještě spolu strávili dopoledne, poobědvali a pak se voják sbalil a připravil se na cestu. Objali se nad bývalým hrobem a pak se rozloučili a voják vykročil. Ten druhý také vykročil, i když zůstal tam, kde byl.

by Václav Štrunc